Image

Partyzánský odboj v Pěčíně
ve vzpomínkách autora této internetové stránky


Výběr z událostí, které si ve svých vzpomínkách zachoval autor této internetové stránky
ing. Karel Jedlička


Image Návrat na úvodní stránku Image

Narodil jsem se v roce 1936. Mým rodným domem byl dům č. 93 „V Louce“.

Image
Pohled na Pěčín - v popředí můj rodný dům č. 93 - foto 1936


Ten po mém dědovi Josefu Divíškovi zdědil jeho syn, maminčin bratr,
strýc pan Jiří Divíšek.

Markalousův pěčínský úkryt.
Moje sestra Eliška se narodila o půl druhého roku později než já.
Jejím rodištěm byl už dům č. 119,
který v třicátých letech dostavěl můj otec pan Karel Jedlička.

Image
Markalousův úkryt
Dům č. 119 na samotě „V Dole“ - foto 2001


Do tohoto domu  se před válkou naše rodina nastěhovala.
A právě toto nenápadné stavení z neomítnutých cihel, stojící na samotě „V Dole“,
schoulené vzadu nahoře ve stráni pod „Homolí“ nad pěčínskou železniční zastávkou  při lesním masivu „Paseky“,
stalo se místem, kam se počátkem roku 1945, po svém útěku ze Žamberka,
uchýlil velitel samostatného odbojového praporu „ZE“ škpt. František Markalous.

Image
Škpt. František Markalous


Image Návrat na úvodní stránku Image

Příchod škpt. Františka Markalouse do našeho domu.

Bylo to v zimě počátkem pětačtyřicátého. Mně bylo tehdy necelých devět let a sestře Elišce sedm.
Přišel k nám strýc Jiří Divíček a sháněl se po otci.
Bylo to nezvyklé, protože k nám v té době zas tak moc často nechodil.
Byl nervózní a viditelně zklamán, že rodiče nezastihl doma.
Po chvíli odešli spolu s babičkou do její světničky v podkroví. Krátce tam o čemsi jednali.
Pak strýc bez rozloučení rychle odešel z domu.
Ten večer prý převedl škpt. Markalouse pod nosem německých hlídek od pana Hermana z „Hradčan“ do našeho domu.

Zakouřený dům.
Markalous prý kouřil až 60 cigaret denně. To se dost dobře nedalo utajit.
Byl sice ubytován v babiččině světničce v podkroví a pravděpodobně dost hodně větral.
Ale cigaretový kouř se stejně šířil do přízemí a postupně zamořil celý dům.
Jednou jsme s Eliškou  viděli maminku jak odnáší balíček cigaret nahoru do podkroví. Přivedli jsme ji do rozpaků.
Nevěděla jak nám to má vysvětlit. Řekla nám, že cigarety schovává před tatínkem.
Její lež nás nepřesvědčila. Věděli jsme, že nikdo z rodiny nekouří.

Záhadný dřevorubec.
Aby Markalous mohl podle potřeby nenápadně odejít ze světničky ven,
aniž by musel opatrně scházet  po vrzajících schodech, bylo nutno ve světničce udělat menší stavební úpravy.
U probouraného otvoru v boční stěně světničky stála šatní skříň s otvíratelnou zadní stěnou.
Za ní pak pod vrstvou sena byl krátký tunýlek ze slámy ústící do půdního prostoru.
Ve stodole byl u vstupu na půdu postaven žebřík a vedle něj zavěšena kladka s provazem.
Pod dřevěným mlatem stodoly byla vykopána a upravena malá komůrka s prkennou lavicí.

Markalous nevydržel být sám zavřený ve světničce a využíval často nabízené možnosti úniku.
Aby se nenudil a zahřál se,  musel něco dělat. A tak ho napadlo štípat dříví.
Stávalo se, že celá rodina byla pohromadě v kuchyni. Nikdo nechyběl.
Ze stodoly se však ozývaly podivné zvuky nápadně připomínající hluk způsobený dopadem sekery na špalek.

Babiččin dvojník.
Do školy jsme s Eliškou chodívali přes kopec pod „Homolí“.
Když jsme odcházeli, obraceli jsme svůj pohled často zpět k domovu.
Vždyť jsme měli tu naši chalupu na chvíli tak krásně pod sebou jako na dlani.
Image
Jednou jsme si náhodou všimli, že se v babiččině světničce pohnula záclona.
Když jsme přišli domů, ptali jsme se maminky, kdo že to tam byl. S naprostou samozřejmostí nám odpověděla že babička. Vzpomněli jsme si, že nám ráno babička mávala na pozdrav ze zápraži.Ve světničce musel tedy být úplně někdo jiný.
Image Návrat na úvodní stránku Image

Německá hlídka.
V příčné chodbě (v síni) jsme na podlaze měli keramickou dlažbu s plastickým vzorem.
Dost se špinila. Šlo to špatně umýt. Maminka ji chtěla mít přesto čistou. Tak ji drhla rýžovým kartáčem.
Dělalo to poměrně dost slyšitelný hluk.
Za venkovními dveřmi se ozvaly hlasy. Kdosi vzal za kliku.
Protože jsme mívali pro jistotu zamčeno, návštěvníci nemohli otevřít a dostat se dovnitř.
Ozvaly se německé nadávky. Maminka se vyděsila. Nevěděla co si má počít. A tatínek nebyl doma.
Štěstí však v tu chvíli stálo při nás. Náhodou se právě vracel domů. Chodíval zadními dveřmi.
Okamžitě odhadl situaci. Odemkl vstupní dveře a pozval návštěvníky dovnitř. Byla to německá hlídka.
My jsme byli v kuchyni. Babička mlela mák. Spolu s Eliškou jsme ji asistovali.
Vojáci byli hladoví. Chtěli vajíčka. Maminka jim je šla poshánět. Zatím se pustili do babiččina namletého máku.
Pak se najedli a v klidu odešli.
Markalous prý o nich vůbec nevěděl. Možná zase ve stodole štípal dříví.

Odchod škpt. Markalouse z Pěčína.


V posledním dubnovém týdnu už Markalous cítil, že nastal čas opustit relativně bezpečný úkryt v našem domě
a bez ohledu na nebezpečí se přestěhovat do centra odbojové činnosti.

Image
Jiří Divíšek

Image
Karel Kalát

Image
Karel Jedlička


Společně se svými spolupracovníky, panem Kalátem, strýcem Jiřím Divíškem a mým otcem Karlem Jedličkou
odešel na nové velitelské stanoviště k Josefu Charfreitagovi do Žamberka.

Image
Škpt. František Markalous
vyznamenává odbojáře na náměstí v Žamberku


Image Návrat na úvodní stránku Image

Odchod Němců.
Počátkem května projel Pěčínem poslední velký plně ozbrojený oddíl německého motorizovaného dělostřelectva.
Byli jsme s klukama na křižovatce u hospody „U Urbanů“. 
Přijížděla kolona motorových vozidel vezoucích po zuby ozbrojené vojáky.
Pěčínští odbojáři je chtěli odzbrojit. Bylo to myslím naposled, kdy se jim to ještě nepodařilo.
Velitel kolony totiž cosi zakřičel. Všichni Němci okamžitě namířili své zbraně na Pěčíňáky. A projeli.
V druhém týdnu to už ale byly jen jejich bezhlavé útěky. Velkou odzbrojovací akci uskutečnili partyzáni v Kunvaldě.
Pak už docházelo k masovému odzbrojování prchajících Němců i v Rokytnici a v Pěčíně.

Zbraně a munice.
Zbraně Němci odevzdávali u Urbanových. Byla tam i auta, vozy a různý vojenský materiál.
Zbavovali se jich ale i tak, že je prostě zahazovali do příkopů, na louky a na okolní pole.
My jsme je s klukama sbírali. Se spolužákem Láďou Klichou jsme měli vlastní muničák v klichově sklípku.
Byly tam hlavně různé bodné zbraně a pistole, ale také i pušky a spousta munice.
Naši otcové o tom samozřejmě vědět nesměli a snad ani nevěděli.  

Partyzánské hlídky.

Image
Pěčínské partyzánské hlídky - foto 1945


Německými zbraněmi byly vyzbrojováni přednostně členové partyzánských hlídek.
Ti procházeli okolím a pátrali po záškodnících, rozprchlých německých vojácích a po odhozených zbraních.
Hledání záškodníků se zúčastnil i můj strýc a také otec.
Vrátili se vyčerpaní a bez nálady. O tom co zažili nikdy nemluvili.

Rusové.
Do Pěčína Rusové nepřijeli v revolučních dnech, ale až po válce 10. května.
Nepřijeli také ani na tancích, ale většinou na rychlých malých vozech tažených dvěma koňmi.
Nám klukům připadali trochu jako Kozáci.
Byli unavení, ale usměvaví. K našim lidem se chovali přátelsky. Bez obtíží s nimi navazovali kontakty.
Měli řadu závad na svých vozech, na obručích, na loukotích kol. Na některých vozech jim chyběly kovové zákolníky.
Lidé je hned na křižovatce vodili ke kováři a posílali je na horní konec obce ke koláři Maryškovi.

Němečtí uprchlíci.
Utíkali jednotlivě, ale i celé rodiny. Většinou měli nějaké dopravní prostředky.
Byli mezi nimi ale i ti,  kteří museli šlapat pěšky.
U nás se zastavila mladá Němka se dvěma dětmi. Byli to pěšáci. Byli vyhladovělí. Děti už byly na smrt unavené.
Babičce Divíškové z č. 93 se jich zželelo a vzala je na čas pod svou ochranu.
Byla nábožensky založenou, vzdělanou vesnickou ženou, která se nemohla bezcitně dívat na lidské utrpení.
A cítila, že ta rodina si její soucit zaslouží.
Hlavou rodiny byla mladá, pěkná, skromná a velmi pracovitá Němka.
Její starší dcera Trudy byla v mém věku. Mladší syn Erik byl vrstevníkem mé sestry Elišky.
Matka ochotně pomohla v práci na statku. Děti si hrály s námi. My neuměli moc německy a oni ani slovo česky.
Přesto jsme si rozuměli.
Děti se brzy zotavily. A tak rodinka mohla pokračovat dál do Německa. Vzpomínali jsme na ně v dobrém.

Němečtí zajatci

Byl podzim pětačtyřicátého, doba kopání brambor. Každá ruka byla dobrá.
Škpt. Markalous se tatínkovi nabídl, že nám pošle několik německých zajatců.
Otec byl rád, ale protože na poli měli kromě členů rodiny pracovat i další Pěčíňáci,
trochu se obával, aby náhodou mezi Čechy a Němci nedošlo k nějakému konfliktu.
Se skupinou postarších Němců přijel jako dozorce mladičký vojáček.
Němci celý den zamračeně mlčeli. Pracovali ale dobře. A tak dostali hodně a dobře najíst. A Češi si jich moc nevšímali.
Práce se ale protáhla do večera. A ještě bylo potřeba přeházet brambory dřevěnými žlaby z vozů do sklepů.
Němci stále ještě ochotně pomáhali.
U večeře jim tatínek po jídle rozdal na přilepšenou ještě také nějaké cigarety. Poděkovali a přijali to s povděkem.
Po celý den jsem si nevšiml ani jediného projevu nevraživosti mezi Čechy a Němci
a neobjevil jsem ani jediný projev neúcty člověka k člověku.
Snad jen s tou jedinou výjimkou, že si ten mladičký vojáček od starších zajatců nechal vyleštit své umazané holínky.


Image Návrat na úvodní stránku Image
Image