Image

Odboj a osvobození v roce 1945
podle pěčínské obecní kroniky


Výběr z událostí, které zaznamenal obecní kronikář pan učitel Krčmář
v obecní kronice obce Pěčín



Image Návrat na úvodní stránku Image

Počátkem roku 1945
pokračovalo se ve strašlivém válečném zápolení, jehož hlavním znakem nyní bylo stálé ustupování říšskoněmeckých armád
na všech frontách.
6. března
1945
šestý výroční den zřízení protektorátu, odbyl se bez ohlasu.
Odpoledne mezi 14. a 15. hodinou ohlásily dunivé rány a výbuchy nový nálet na naše území.
Rány byly velmi silné a bylo zřejmé, že zasáhlo značné množství letadel.
Jinak byl hezký jarní den, jako předzvěst nové lepší doby… Náladu kazily jen vyhlášky pražské vlády nalepené na vývěsních tabulích, obsahující důtklivou výzvu k obyvatelstvu protektorátu, aby za všech okolností zachován byl klid a věrnost říši…
18. března 1945
přijelo do Pěčína asi 85 uprchlíků z krajiny Opolské ve Slezsku. Ubytováni i s potahem v jednotlivých hospodářstvích. Většinou to byli staří muži, ženy a děti. Koně si od nich najali naši hospodáři na jarní práce.
25. března 1945
již dopoledne a také odpoledne rozléhaly se nové výbuchy, tentokrát od východu.
Okna drnčela a zdi se chvěly. V noci hledáni v Pěčíně a v okolí německými vojáky tzv. partyzáni.
Hlídky chodily i po vsi a při tom byl dvěma říšskými vojáky sebrán a odveden člen místní požární hlídky Josef Rykr z  č. 84. Neměl s sebou průkaz totožnosti. Vedli jej lesem Suchá až ke Kunvaldu před velitele vojenského oddílu.
Domů přišel teprve až po 8. hodině ráno.
18. dubna 1945
vrátil se z říše František Fiedler a dva dny na to též jeho kamarád Adolf Kubíček z č. 10.
Byli odsouzeni pro černý obchod a odpykávali si trest kdesi u tyrolských hranic. Byli tam již asi 7 měsíců na práci.
Zbytek trestu byl jim prominut, protože se Němci v důsledku válečných pohrom rozhodli trestanecké tábory rozpustit dříve, než budou zabrány spojeneckým vojskem.
Již delší dobu
vyskytovali se v okolí Žamberka partyzáni, ukrývali se po lesích a v osamělých staveních, aby za noci rušili dopravu německého vojska a různého materiálu na frontu do Slezska.
Ničili tratě, mosty, telefonní vedení, kladli překážky na silnice a podobně.
V této době
došla zpráva o smrti Adolfa Hitlera. Přijata klidně a celkem bez zájmu.
Smuteční prapory nevyvěšeny, ale každý náš občan v hloubi duše se radoval, neboť tušil, že nastává konec války…
4. května 1945
projel Pěčínem oddíl německého motorizovaného dělostřelectva s děly. Celkem asi 15 až 20 velkých autobusů.
Jeli z Rokytnice na Rychnov.
Den na to
vrátil se do Pěčína Pavel Hrdina, který byl partyzánem v nekořských lesích.
5. května 1945
hned ráno odstraňovány po Pěčíně všechny německo-české nápisy a firmy na soukromých i veřejných budovách.
Všude vyvěšovány národní prapory a staré státní vlajky na oslavu konce války.
Jako lavina šířil se jásot po celé dědině až zachvátil všechny vrstvy našeho lidu. Ještě týž den vstoupil v život prozatímní Národní výbor, který ujal se vedení našich věcí. Předsedou zvolen Jiří Divíšek, rolník z č. 93.
Dalšími členy byli: Jaroslav Janovec, bývalý starosta z č. 192, Josef Keprta z č. 202, Jaroslav Stejskal č. 136,
Václav Maryška č. 146, František Cinfeld č. 79, Ladislav Dytrt č. 59, Jindřich Beran č. 237, Oldřich Petr č. 137,
Josef Šarapatka z mlékárny, Karel Jedlička č. 119, Josef Kubíček č. 15 a František Žabka mladší č. 142.
Změna režimu stala se v úplném klidu, nikde nebyl veřejný pořádek porušen,
každý projevoval srdečnou radost a s ní zároveň smysl pro blaho celku.
7. a 8. května 1945
projížděli Pěčínem transporty německého vojska ze Slezska. Prchali přes Slatinu, přes Javornici nebo přes Žamberk
chráníce se setkat s Rusy, kteří pospíchali za nimi.
Zbraně odevzdávali u Urbanových zvláštnímu bezpečnostnímu výboru, v jehož čele byl obecní tajemník Kalát
a členy cestář Tribula, občan František Nefe
a zdejší četníci: vrchní četnický strážmistr Kalous, štábní strážmistr Jehlička a štábní strážmistr Divíšek.
Zbraně Němci odhazovali do příkopů, na louky, okolní pole a všude jinde.
Urbanův dvůr byl naplněn auty, vozy a různým vojenským materiálem.
Zbraněmi opatřeny hned nato naše hlídky, které procházely okolím a pátraly po rozprchlých německých vojácích
a po odhozených zbraních.
Pěčínem současně procházely nebo projížděly kolony francouzských, anglických, belgických, holandských, australských, novozélandských a jiných zajatců, kteří za zmatku z Německa uprchli nebo byli propuštěni dobrovolně.
Občané je měli rádi, hostili je, pokud to bylo možné a bratřili se s nimi. Nocovali u Urbanů a u Rykrů v sálech i v bytech soukromých. Tolik národů pohromadě Pěčín, co existuje, ještě nikdy neviděl a sotva kdy ještě uvidí…
Zajatcům se u nás líbilo, ale nakonec přece jen pospíchali do svých vlastí a k svým drahým. Odjeli většinou přes Prahu.
10. května 1945
již od rána projížděla Pěčínem snad celá jedna německá armáda na vozech, koních, kolech i autech.
Ustupovali před Rusy. Zbraně odevzdali již v Rokytnici.
Téhož dne před polednem projížděli touže cestou již Rusové, většinou na rychlých malých vozech tažených dvěma koňmi. Opět celá armáda! Všichni naši občané je srdečně pozdravovali.
V pondělí 14. května 1945
rukovali do Žamberka branci roč. 1911 až 1918. Tvoří se nová čsl. Armáda…
Vojenské oddíly touto dobou stále Pěčínem projížděly. Rusové se pěčínským lidem velice zamlouvali.
Kde mohli odvděčovali se Rusům všemožnou úsluhou, radou a pomocí, obdarovávali je jídlem, kuřivem i jinak.
V pohraničí nebylo dosud bezpečno. V lesích, zvláště v Suché, ukrývali se němečtí vojáci. Ohroženo bylo zvláště Polsko, potom Kouty a některé samoty. Proto nařídil místní velitel br. Kalát, noční hlídky.
Hlavní umístěna na rozcestí u Urbanových, jiná na Homoli, jiná nad Hrázkou, další pod Vartou, u Suché a jinde.
Hlídky byly tříčlenné a ozbrojené vojenskými puškami.
20. května 1945
večer vrátili se do Pěčína řezníci Makalouš a Trejtnar z říše, kde si odpykávali trest za černý obchod.
Značný díl cesty museli pěšky, protože vlaky byly přeplněny vojskem.
21. května 1945
uspořádána u pomníku slavnost svobody, při které na vrcholku pomníku opět vztyčena busta presidenta Osvoboditele,
po dobu války tajně ukrytá. Postaral se o to starosta místního Sokola, mistr Josefi, společně s Václavem Maryškou, kolářským mistrem, kteří bustu ukryli na půdě mlékárny, aniž by kdo o tom věděl.
22. května 1945
u Rykrů veřejná schůze občanstva. Obecní velitel a tajemník Kalát pohovořil o místních bezpečnostních opatřeních, důtklivě varoval před porušováním discipliny. Všechny vojenské zbraně, které jsou v rukou lidu, nutno bezpodmínečně odevzdat.Představeni občanům též přítomní členové Místního národního výboru. Schůze byla velmi četně navštívena.
27. května 1945
manifestační schůze občanstva u pomníku, na které představili se vedoucí členové Okresního národního výboru.
Pan okresní hejtman Rataj, předseda pan Vladimír Seifrt, jeho zástupce Jandík a škpt. Markalous.
Z úst štábního kapitána Markalouse zvěděl Pěčín také o tom, kteří partyzáni v době nebezpečí ukrývali se v naší obci
a v kterých číslech o ně naší lidé pečovali.
Štábní kapitán Markalous sám byl jedním z nich a při této příležitosti srdečně děkoval Karlu Jedličkovi z č. 119,
Václavu Ludvíkovi z č. 174 a Karlu Kalátovi za přístřeší a všechnu pomoc,
kterou mu v době pronásledování tak ochotně poskytli.
28. května 1945
hlásili se k vojenské službě dobrovolně v Žamberku příslušníci roč. 1919 – 1925.
Z Pěčína jelo jich 19. Z nich odvedeno 15. Ženaté a příliš mladé odmítli.
Poněvadž rokytnický národní výbor nebyl s to vyřešiti důležité úkoly správní, byl rozpuštěn a dosazena tam správní komise. Předsedou (komisařem) jmenován pan Kalát z Pěčína. Pan Kalát přesídlil do Rokytnice.
Naši bývalí finanční strážníci odešli brzy po převratu na svá bývalá působiště na kladských hranicích, též četníci stěhovali se zase do pohraničního území. Vrchní četnický strážmistr Kalous stal se vrchním četnickým strážmistrem v Rokytnici,
dále sem přeložen štábní strážmistr Divíšek z Pěčína, štábní strážmistr Michálek ze Slatiny.
Četnická stanice rokytnická byla opět v českých rukách.
13. června odpoledne
z obce odtáhly ruské oddíly. Odjížděli neradi, neboť se jim zde líbilo.
I nám se po nich zastesklo, neboť to byli milí a dobří hoši.
Koncem roku
bylo v Pěčíně jen asi 700 obyvatel. Mnozí naši lidé stěhovali se do hor.


Image Návrat na úvodní stránku Image
Image